Koupě nemovitosti je pro většinu z nás velmi významným životním krokem. Jednak v našich zeměpisných končinách není zvykem kupovat a prodávat nemovitosti jak na běžícím pásu, často jde dokonce o jediný nákup v životě, tedy o nákup nemovitosti, ve které dost možná strávíme i zbytek svého života a za druhé jde čím dál tím častěji o závazek na většinu našeho produktivního života, a to díky hypotéce. Je tedy zcela pochopitelné, že tak důležitému kroku bychom měli věnovat náležitou péči a pozornost. Koupě, ale i prodej nemovitosti jsou spojeny s řadou kroků, které logicky nemůže ovládat každý z nás, každý ovládáme jinou dovednost, problematiku, každý máme „jinou parketu“. Pak je samozřejmě na místě obrátit se na odborníky, jejichž „parketou“ je právě obchod s nemovitostmi.
Na trhu s nemovitostmi působí v ČR jeden z největších počtů subjektů v přepočtu na obyvatele na celém světě. Přesný počet není znám, ale odhady hovoří až o 25 tisících subjektů. Orientace v takovém prostředí, výběr toho správného subjektu není tedy vůbec jednoduchý. Pokusím se vám proto poradit alespoň v prvotním výběru, na koho se orientovat a které subjekty naopak raději vynechat.
Nejčastější prvotní volbou při výběru zprostředkovatele jsou přirozeně velké realitní kanceláře. Jsou to buď nejrůznější nadnárodní sítě na našem trhu působící prostřednictvím franchisingových poboček. Franchisingový řetězec svým členům primárně slibuje podporu velké firmy, jako je možnost levnější inzerce, možnost vzdělávání makléřů, sdílení zakázek mezi jednotlivými pobočkami a makléři, zavedený a známý brand a podobně. Upřímně řečeno, ve většině případů je příslušnost k takové síti podmíněna jedinou věcí – řádným placením poplatků mateřské společnosti. Možnost kontroly dodržování etických kodexů, kvality práce nebo úrovně vzdělání makléřů je velmi omezená a diskutabilní. Z vlastní zkušenosti vím, že důraz je kladen hlavně na objem obchodů formou nejrůznějších „soutěží“ v rámci řetězce a následné odměňování úspěšných makléřů. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že všichni makléři působící v takových sítích jsou jen „neetické stroje na peníze“, určitě se i zde najdou slušní a kvalitní makléři.
Další volbou bývá velká „domácí“ realitní kancelář mající pobočky po celém kraji nebo i ČR. I tato volba může mít svá pro a proti. Mezi pozitiva patří například možnosti téměř neomezené inzerce a prezentace zakázek na trhu nebo zázemí včetně vlastního právního oddělení. Nevýhodou bývá nejčastěji až „direktivní“ přístup ke klientům, kdy vaše individuální požadavky a potřeby „semele“ mohutná mašinerie systémového nastavení nejčastěji převzatého od zahraničních vzorů. Setkat se zde s osobním přístupem „na míru“ není úplně samozřejmé. Součástí takového přístupu může leckdy být až nátlakové jednání, jemuž citliví klienti snadno podlehnou.
Třetí možností je malá realitní kancelář s nejčastěji regionální působností a počtem makléřů v řádech jednotek. Takové kanceláře vznikají nejčastěji seskupením několika makléřů s podobným přístupem k práci a s již nabytými zkušenostmi. To je samo o sobě často spojeno s osobním přístupem makléřů neboť taková kancelář/makléř si skutečně musí vážit každého klienta. Makléři těchto menších realitních kanceláří mají často zkušenosti z velkých výše uvedených řetězců, avšak poté, kdy se zcela neztotožní se všemi postupy a praktikami těchto kolosů, odcházejí a vytvářejí malé kanceláře. Takto nabyté zkušenosti jsou samozřejmě pozitivem, na druhou stranu je potřeba si ohlídat, zda zejména právní zajištění zprostředkovávaných služeb má dostatečnou úroveň.
Poslední (nikoliv pořadím) možností jsou tzv. samostatní makléři. V podstatě se jedná o totožný případ jako u malých realitních kanceláří ovšem s tím, že takový makléř již z nejrůznějších důvodů nemá potřebu se sdružovat s dalšími kolegy. Makléř, který přesto, že na trhu působí sám, má dostatek obchodních příležitostí, aby se uživil, dělá svou práci pravděpodobně dobře. U samostatného makléře máte takřka jistotu osobního přístupu a velké flexibility, což je velmi důležité. Navíc má-li takový makléř letité zkušenosti, je to známka toho, že na trhu „neživoří“ a tedy odvádí dobrou práci. I zde však samozřejmě existují rizika – nedostatečné zázemí, je třeba si dát pozor na kvalitu právního zajištění a i když to není pravidlem, nebojte se zeptat na možnosti inzerce. Ve všech výše uvedených případech by se makléř na vyžádání měl prokázat například délkou praxe, dosaženým realitním vzděláním, případnými certifikáty a ideálně i referencemi.
Uvedený „rozbor“ není mým doporučením na jaký realitní subjekt se orientovat, měl by vám ale dát základní představu na co si dát pozor při výběru zprostředkovatele a s čím se nejčastěji můžete setkat. Tak hodně štěstí! 🙂
